Zůstaň 2

19. července 2007 v 20:50 | happy |  Zůstaň
Druhá kapitola

hlavní postavy: Rodney McKay, John Sheppard a...
popis: Sedíte si u televize, když v tom přijde někdo, koho by jste absolutně nečekali.
A/N: Přeci jen nějaká aktuálka. Na psaní není moc času, ale včera mě to nějak chytlo. Budu ráda za komentáře! Ehm a za chyby se předem omlouvám.

Zavrtěl se. Něco jej nepříjemně tlačilo do zad. Původně chtěl to cosi ignorovat, ale bolest mu více a více vystřelovala do zad. Pomalu otevřel oči a zamžoural po místnosti. Chvíli zíral na strop než se přiměl k pohybu. Navíc ten strop… Přišel mu známý. Až moc známý… Pomalu se posadil. Záda ho docela bolela. Pro jistotu si protřel oči. Byla to pravda? Něco mu tady nesedělo.
Ještě jednou projel celou místnosti očima. Znal ji tak dobře, ale přesto mu přišlo něco zvláštní. Jako kdyby tady neměl být. Tohle nebylo jeho místo, ale přece jej znal.
Všude byl nepořádek. Na stole leželo několik stohů papírů a nejrůznějších nákresů, vedle toho notebook, který byl ještě stále zapnutý.
Podíval se na gauč. Okamžitě našel původce bolesti. Byl to černý ovladač. Určitě musel zase usnout u televize, jak u něj bývalo zvykem.
Opřel se a znovu pozoroval místnost. Stále dokola… Proč pořád neuměl přijít na to, co je špatně? Že by mu tady něco chybělo? Nebo přebývalo?
Hlavu složil do dlaní. Zavřel oči. Cítil se unavený a podivně malátný. Jako po prohýřené noci.
"Nevím, že bych někde byl…" zamumlal si pro sebe. Rozhodl se jít do koupelny, ale zrovna někdo zazvonil na zvonek. Okamžitě vyskočil na nohy a zamířil ke dveřím. Otevřel je… Nejdřív jej oslnily prudké sluneční paprsky, které sem mířily z ulice, ale jeho oči si světlu rychle přivykly.
"No, konečně… Určitě si zase usnul, co?" řekl nově příchozí a zářivě se usmál. V tu chvíli mu došlo, co je špatně. Nemá být tady, ve svém bytě a nemá tady být ani on…
"Carsone?" V tu chvíli se sním vše začalo točit.

"Jak je na tom, doktorko?" začala se vyptávat Weirová. Po nekonečných sedmi hodinách doktorka vyšla z operačního sálu.
"Kulka, která McKaye zasáhla, prošla skrz vestu, navíc v těsné blízkosti srdce," vydechla a zamračený pohled stočila k zemi. Byla unavená a těšila se na odpočinek, věděla ale, že jeho přátele o McKaye mají strach.
"Ale to není vše, že?" ozvala se opět Elizabeth.
"Bohužel ne. Jednalo se o zvláštní druh kulky. Vyoperovali jsme ji a zjistili jsme, že vydává jakousi stopu radioaktivního záření."
"Radioaktivního záření?" zopakoval Sheppard.
"Ano… Nejspíš díky tomu také upadl do kómatu. To je zatím vše. Více budeme vědět po testech," Kellerová se chystala k odchodu, podplukovník ji však svou otázkou ještě zdržel.
"Jaké má šance?" Kdesi uprostřed těla jej svíral nepříjemný pocit. Zažil jej už několikrát a dnes to bylo ještě silnější. Stěží si to přiznal, ale byl to strach. Přeci mu už jenom Rodney přirostl k srdci.
"Zatím nevím. Uvidíme co nám řeknou rozbory a hlavně ta kulka. Zbytek pak bude záležet na Rodneym," ustaraně se podívala na svého pacienta.

"Rodney, jsi v pořádku?" ozval se hlas vedle něj. Jen doufal, že ten podivný sen skončí. Když však otevřel oči, věděl, že to není pravda.
"Je mi fajn," odpověděl na předchozí otázku. Potom se, s pomocí Carsona, posadil. Ten na něj házel ustarané pohledy.
"Co? Je mi fajn!"
"Určitě? Radši tě zavezu do nemocnice…" s tím ho začal zvedat s postele.
"Je mi fajn!" vyštěkl na něj Rodney a vyškubnul se z jeho sevření. "Byl jsem jenom trochu utahaný, už je to dobrý," řekl klidnějším tónem.
"Tak dobře."
"Co tady vůbec děláš, Carsone?"
"Tys zase zapomněl, co? Měli jsme se u tebe dívat na hokej! Sám si mě pozval…"
"Já?"
"Jo, ty… Hele, Rodney, opravdu je všechno v pořádku?" zeptal se ještě jednou a pátravě si ho prohlížel.
"Jo, jasně… Jen jsem trochu přepracovaný, tak jsem zapomněl."
"Jako obvykle." Carson se na něj křivě usmál.

John seděl na židli a upřeně pozoroval Rodneyho. Ten byl připojen na několik přístrojů až se divil, co všechno lidské tělo vydrží. Jeho hruď se zvedala v pravidelných intervalech. Nahoru, dolů…
Pořád si v hlavě omílal situaci u brány - dokola a dokola. Rodney se měl lépe krýt. Na druhou stranu to nebyl voják, ale vědec. To oni na něj měli dát pozor. Jak rád říkával: "Já jsem mozek a vy svaly, takže mě nechte přemýšlet!"
John se při té vzpomínce nepatrně usmál. To byl celý Rodney. Byl to paličák a tvrdohlavec, ale taky dobrý chlap a když bylo třeba pomohl. Nedokázal by nikoho z týmu nechat na holičkách.
"Tohle mi nedělej. Ještě si budu místo tebe hledat náhradu," řekl unaveně. Kdyby byl Rodney vzhůru, určitě by jej obdaroval jedním ze svých úšklebků. Ale on spal… Byl v kómatu a nejevil sebemenší šanci probrat se. Právě naopak. Hruď, která se doteď v pravidelných rytmech zvedala, se přestala hýbat. A když okamžitě začali pípat nejrůznější přístroje, pochopil, že je něco zle.

Seděl na gauči. Vůbec nebyl uvolněný. Právě naopak. Připadal si ztuhlý, neschopný jediného pochybu. Nedokázal vnímat obrazovku před sebou. Neustále musel pokukovat po očku po Carsonovi, který se vesele bavil nad zápasem. Přitom jedl velkou krabici popcornu, kterou hltavě zapíjel pivem.
"Co je tohle za blbý sen?" postěžoval si v duchu. "Jo, určitě to musí být sen…" pomyslel si znova, ale nebyl si svými slovy jistý. Tohle bylo tak skutečné. Ale vůbec se to nepodobalo snům, které míval. Na druhou stranu - nedávno byl na Atlantis, Carson je mrtvý… Určitě to musí být sen.
Nenápadně se štípnul do ruky.
"Au," syknul tiše. Že by to přeci jen nebyl sen?
"Páni! Rodney, podívej! Skvělá přihrávka!" vykřiknul Carson. Byl zápasem tak nadšený, že si neuvědomil, že na sebe převrhl už skoro půlku piva. Nedokázal odtrhnout oči od obrazovky a Rodney nedokázal odtrhnout oči od něj.
"Jo, fakt skvělá…" Rodney si povzdechl a taky zaměřil svůj zrak na obraz.
"Co to dělá? To byla hra vysokou holí! Je ten rozhodčí slepej?" zvolal hlasitě Carson. Rodney leknutím nadskočil. Nikdy neviděl Carsona v takovém rozpoložení. Nadšeného z hokeje a navíc s takovým prožitím. Carson, kterého znal, byl klidný mírumilovný člověk. Ten by neublížil ani mouše. Možná komárovi, ty nesnášel, ale nikdy nebyl svědkem toho, že by na člověka zvýšil hlas nebo by na něj nadával.
Takhle to šlo další hodinu. Carson prožíval hru,jak nejvíc mohl a Rodney se nestačil svému příteli divit. Jeho chování už ho začínalo přivádět k šílenství.
"A dost!" vykřiknul a prudce se postavil na nohy. Carson se na něj udiveně podíval. Láhev, která mířila k jeho ústům zůstala stát v půlce cesty.
"Cože?"
"Přestaň hrát to divadlo! Tohle je všechno absurdní!" Rodney slyšel svůj hlas. Bylo to poprvé, kdy jej slyšel křičet na takové úrovni. Hodně vysoké úrovni.
"Co je absurdní?"
"Tohle všechno… Tohle pivo, které nepiješ. Tenhle hokej, který nesnášíš a hlavně ty! Nejvíc na tom jsi absurdní ty!" křičel dál a zuřivě přitom gestikuloval.
Carson se usmál.
"Nesměj se tak, víš, že to nesnáším…" ozval se Rodney. Dřív než stačil něco říct, místnost se začala rozplývat. Tak jako Carsonův obraz. Za okamžik ho však viděl zas. Byl však tam, kde by to nečekal…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Colleen Colleen | Web | 19. července 2007 v 21:34 | Reagovat

Co mi to děláš? Takhle to utnout. Kdo má teď čekat, hm? :)

Už se těším na pokračování :)

Jsem si ale říkala, co s tím Carsonem je... pivo, hokej... ale hlavně mě zajímá, kde se Rodney objevil.

2 WWerulin WWerulin | Web | 23. července 2007 v 12:13 | Reagovat

Tak jsem si přečetla i první kapitolu. Mno musím říct, že se to začíná dobře rozjíždět, jsem už zvědavá, jak to bude pokračovat ;)

3 happy happy | Web | 3. srpna 2007 v 21:57 | Reagovat

Colleen - já vím, že jsem to utla, na tohle jsem expert ;o). No a pokračování, to je ve hvězdách. V neděli zase odjíždím, takže to vidím bledě... :o(

WWerulin - díky moc! ;o)

4 Anelea Anelea | 10. srpna 2007 v 16:15 | Reagovat

Když se tam objevil Carson, vyskočila jsem málem 5 metrů do vzduchu. A potom, když začal být podezřele divný, tak jsem si pomyslela: "Happy se snad zbláznila...tohle vůbec není on." naštěstí to tak mělo být záměrně... :D no ale na konci to tak useknout, to se nedělá :)) tak až přijedeš tak první věc co uděláš bude, že přidáš další kapitolu, ju? :D :D

5 happy happy | 30. srpna 2007 v 14:30 | Reagovat

Aneleo, díky moc... Já jsem mistr v usekávání. Carson, jak jsem ho popsala já, byl naprosto jiný než jak ho známe. On to byl záměr (a doufám, že podařený).

Další kapitolu mám naplánovanou, ale momentálně nemám svůj počítač (já totiž nejsem ani doma), ale chtěla bych psát. Opravdu...

Ještě jednou ti děkuji za komentář a doufám, že se zase ozveš :o)

6 blakous blakous | 4. září 2007 v 18:58 | Reagovat

Já chci pokračování prosím!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

7 mandy mandy | 21. září 2007 v 21:09 | Reagovat

tak kdy bude to pokračování,ta povídka je super,tak prosím piš,,piš,nebo se asi zblázním dík

8 happy happy | 24. září 2007 v 21:43 | Reagovat

Jej, díky moc... ani jsem nevěděla, že sem někdo chodí. No, o víkendu se pokusím něco sepsat, ale nic neslibuji.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.