Zůstaň 3

29. září 2007 v 22:19 | happy |  Zůstaň
Zdravíčko lidi!

Po nekonečně dlouhé době se opět hlásím. Vím, že mi to strašně trvalo, ale prostě nebyl čas. Přes prázdniny jsem nebyla vůbec doma a když jsem se vrátila, začala škola a učitelé zase začali otravovat.
Včera jsem sedla k počítači a napsala další kapitolu. Šlo to nějak lehce.
V kapitole nečekejte žádné extra akce, ani napětí. Jedná se spíš o takový menší výlet do Rodneyho minulosti...
Přeji hezké počtení a prosím o komentáře!!!

Chvíli nechal oči zavřené. Doufal, že to co před chvílí viděl, byl jen špatný sen. Žádný jeho byt, žádný Carson, který je po smrti… Při vzpomínce na přítele jej bodlo u srdce.
"Měl bys otevřít oči," ozval se hlas vedle něj. Připomínal mu tak ten Carsonův, přesto nedokázal uvěřit, že je to on.
Otevřel oči. Jestli kdy byl víc překvapený, bylo to právě teď. Nemohla to být pravda! Určitě je to jenom sen a on se brzy vzbudí.
"Znáš ho, že?" zeptal se Carson vedle něj.
Rodney přikývnul, neschopen jediného slova. Proč musí stát zrovna před tímto domem? Mohl vybrat jakýkoli z další miliard na zemi, ale on musel vybrat zrovna tenhle.
Mosazná číslice třicet se odrážela v paprscích slunce. Ale on to nevnímal. Vešel otevřenou vstupní brankou, rovnou na verandu. Stála tady stará rozvrzaná houpačka, která se v lehkém letním vánku mírně houpala. Rodney se ji dotknul, jako kdyby nevěřil, že je to pravda.
V tom se hlavní domovní dveře rozletěly dokořán. Rodney se leknul a proto uskočil stranou. Ze dveří se v tu ránu vyřítil chlapec.
"Vrať se okamžitě zpátky, Meredithe!" ozval se přísný mužský hlas ze dveří.
Rodney polknul. Tolik překvapení za jediný den?
"Tati?" zeptal se tiše i když věděl, že jej muž nemůže slyšet. Zvednul ruku. Tolik si přál dotknout se jej, ale nemohl. Nedokázal nic cítit, jako kdyby neexistoval. Vždyť on tady ani neexistoval! Trpce se usmál a ruku stáhnul zpět k tělu.
Muž se ještě chvíli díval na příjezdovou cestu než zašel zpět do domu.
"Poznal si toho chlapce?" vyptával se Carson.
"Měl bych?" zeptal se nezaujatě Rodney. Stále musel přemýšlet nad otcem.
"Měl bys," odvětil Carson. Než se ho však Rodney na něco stihnul zeptat, oba byli pryč.
Ocitli se v lese. Slunce se schovávalo za koruny stromů. Nikde nebylo ani živáčka až…
"Pláč?" pomyslel si Rodney a vydal se směrem ke zvuku. Nedalo mu to.
Došel k úzkému smrku, kousek od něj ležel na zemi další smrk, který však byl pokácený již delší dobu. Právě odtud vycházely vzlyky. Naklonil se tedy blíž, aby na dotyčného viděl.
Chlapec byl opřený o kmen stromu, hlavu měl složenou v dlaních a usedavě plakal. Rodney to s dětmi nikdy neuměl, proto se jej ani nesnažil uklidnit.
"Vždyť vlastně ani nemůžu," pomyslel si trpce. Sklonil se níž, aby si chlapce lépe prohlédnul. Jen doufal, že tam neuvidí to, co si myslel.
Bohužel měl pravdu. Komu jinému by otec říkal Meredithe? Byl to on… Tedy spíš jeho mladší já…
"Už víš, kdo to je?" zeptal se Carson, který se tady z ničeho nic objevil.
Rodney neodpovídal, jen si zaujatě prohlížel svou minulost.
"Tenkrát jsem se s tátou hrozně pohádal," začal sám od sebe. Zprvu se bál mluvit, ale vzpomínky na tuto dobu se vracely rychle a samy.
"Vyhrál jsem okresní soutěž chemiků," přes tvář mu přelétl náznak úsměvu, pak však jeho rysy opět ztvrdly. "Ale nevěřil mi. Řekl, že jsem soutěžní úkol ukradl Jennie…" Na chvíli bylo ticho. Na Rodneym bylo vidět, že chce ještě něco říct, přesto však dál zarytě mlčel.
"Nikdy mi nevěřil. Vždycky tvrdil, že jsem podvodník a sám nic nedokážu…" řekl odměřeně.
"A je to pravda?"
"Jak to mám vědět…" odvětil suše.
"Měl bys…"
"Do háje, Carsone!" vykřiknul. "Co je tohle za blbou hru?" Začínal toho mít po krk. Vydržel tuhle cestu do minulosti, jen aby se vrátil zpátky. Copak si přeje vidět všechny jeho špatné vzpomínky na otce?
Carson se posadil vedle něj na kmen stromu.
"Rodney, už si někdy uvažoval nad tím, jaký je život tam, na druhé straně? Jaké to je, když zemřeš?"
Rodney se na něj překvapivě podíval. "Co tím myslíš?"
"Uvažoval si někdy o smrti?" zeptal se ho Carson přímo.
"Já… já nevím…." zakroutil hlavou. "Nikdy jsem neměl čas, o takových věcech přemýšlet."
"A o čem si tedy přemýšlel tenkrát?" Carson na něj upřel pohled. Rodney ten jeho chvíli opětoval, ale dlouho to nevydržel. Zadíval se na chlapce, který seděl před ním a brečel…
"Honem podejte mi ampuli epi! Připravte mi defibrilátor. Budeme resuscitovat!" vykřikla doktorka Kellerová. Do rukou si vzala defibrilátor.
"Nabijte na 200!" štěkla na sestru opodál. Ta na nic nečekala a příkaz splnila.
"Všichni na bok!" křikla a v tu ránu přiložila přístroj k Rodneyho hrudi. Podívala se na přístroje, které však udávaly stále stejnou hodnotu.
"Nabijte na 250!" zvolala znovu. "Pozor!" křikla a zopakovala postup. I tentokrát se však nic nedělo.
John Sheppard a Elizabeth Weirová stáli opodál a pozorovali ruch, který se odehrával kolem Rodneyho.
"No, tak… Rodney makej. Ty to zvládneš," mumlal si neustále Sheppard. Elizabeth celou dobu těkala pohledem z jednoho na druhého. Nikdy by nezažila, že by John Sheppard měl o někoho takový strach. Rodney mu přirostl k srdci víc, než si kdy dokázal přiznat.
Další pokus o Rodneyho oživení… Když se ozvalo zapípání jednoho z přístrojů, oba dostali zpět naději, která se začala ztrácet v nedohlednu.
"Máme ho zpátky," řekla doktorka. "Bylo to jenom o fous," dodala s úsměvem.

Oba procházeli zpustlou ulicí. Navíc nehorázně pršelo, ale jim dvěma to nevadilo. Déšť si dvou nočních cizinců nevšímal.
"Kam to zase jdeme?" zeptal se Rodney rozmrzele.
"Uvidíš," řekl Carson tajemně.
"Víš moc dobře, že ty tvoje tajnosti nemám rád," zabručel. Hned na to se však zarazil na místě. Carson však pokračoval dál v cestě. Nakonec se zastavil u většího rodinného domku, který byl obklopen pečlivě zastřiženým trávníkem s živým plotem.
Rodney si všimnul, že u dveří domu někdo netrpělivě postává. On moc dobře věděl, kdo je to a taky moc dobře věděl, co se bude dít.
Chlapec okolo osmnácti let zazvonil na zvonek a ještě naposledy si upravil svého motýlka, než se otevřely dveře. Uprostřed dveří postávala malá dívka s dlouhými blond vlasy, která měla něco kolem deseti let. Nejdřív si nedůvěřivě prohlédla mladíka od hlavy až k patě.
"Ty máš ale směšné vlasy," řekla usměvavě. Chlapec si ještě jednou své pečlivě napomádované vlasy ulíznul.
"Ehm… Je doma Hannah?" zeptal se.
"Jo, je," odpověděla dívenka.
"A zavoláš mi ji?"
"A proč bych měla?"
"Protože s ní jdu na ples," štěkl otráveně. Dívenka se na chvíli zarazila, přesto se však nedala zastrašit.
"Ale Hannah už tady partnera na tancování má…"
Mladík si ji chvíli prohlížel, jako kdyby nevěděl, jestli si z něj dělá srandu nebo to myslí vážně. Dívenka to však vyřešila za něj.
"Hannah!" křikla do útrob domu. "Máš tady dalšího tanečníka!"
Chvilku na to se ve dveřích objevila dívka, také s blond vlasy, které však měla svázané do pevného drdolu a na sobě měla blankytně modré šaty.
"Ehm… nazdar Meredithe," pozdravila dívka neutrálním tónem.
"E… ahoj Hannah," odpověděl a pozorovně se na dívku podíval. Musel uznat, že ji to opravdu slušelo. "Vypadáš úžasně," vyslovil svou myšlenku nahlas.
"Hm… Díky," odvětila znuděně. "Co tady chceš?" zeptala se a opřela se o rám dveří.
"Přišel jsem pro tebe. Jdeme přeci na ten ples…" odpověděl a na tváři se mu přitom usadil mírný úsměv.
"Cože?" Dívka si ho přeměřila od hlavy až k patě. "Ty ses zbláznil! S tebou já nikam nejdu!" křikla
"Ale…"
"Jaký ale? To že si mě jednou pomohl s úkolem z matiky neznamená, že s tebou musím jít zákonitě na rande."
"Vždyť si říkala, že…"
"Tak to si špatně slyšel," odsekla mrzutě.
"Hannah, miláčku, je všechno OK?" ozval se muž přibližně jejího věku, který se objevil vedle ní. Na sobě měl drahý smokink a rozdával úsměvy na všechny strany. I on si pozorně prohlédnul příchozího, načež se začal smát.
"No, McKayi! Kde jsi sehnal to šílený kvádro?" přitom se dunivě smál.
"To je tátovo," hlesl tiše mladík. Druhý se začal ještě víc smát.
"Prý tátovo!" křikl a neustále se u toho smál. I dívka se k němu přidala.
"Víš co? Slyšela jsem, že Clarie Stephansonová nemá s kým jít na ples. Určitě teď sedí doma u televize, láduje se čokoládovou zmrzlinou, tlačí si u toho beďary a kouká na nějakou telenovelu. Tak pozvi ji, ne? Nebo víš co?" začala se smát ještě víc, pak přeci jen pokračovala, "přidej se k ní. To bude lepší," dodala dívka.
Rodney se na ni ještě naposledy podíval, otočil se na podpatku a zamířil pryč. Ani si neuvědomil, že na konci ulice už běžel.
Starší Rodney se podíval na Carsona. Ten pozoroval vesele se bavící dvojici a na rtech měl usazený mírný úsměv.
"Tobě to snad dělá dobře?" štěknul na něj Rodney. Carson jen pokrčil rameny, ale nic neřekl. Rodney se chtěl dál vyptávat, ale nemohl. Ocitli se totiž zase na jiném místě…
John seděl u Rodneyho postele a pozoroval výraz v jeho tváři. Byl nehybný, přesto jako kdyby ho něco trápilo. Nedokázal to popsat, tak to prostě viděl.
"Jsi v pořádku, Johne?" ozvalo se těsně za ním. Elizabeth mu položila ruku na rameno. John si unaveně povzdechl.
"Docela jo, jen jsem unavený," řekl tiše a přitom stále pozoroval Rodneyho.
"Jdi si odpočinout. Tím, že tady budeš pořád sedět se nic nespraví…"
"Já vím," přikývnul. "Přesto…" nedokázal svou myšlenku dokončit. Nedokázal si to přiznat, ale kdyby měl ztratit Rodneyho, bylo by to pro něj těžké…
"Je to moje vina… Měl jsem ho lépe krýt," zabručel rozmrzele.
"Nemůžeš být na každém místě najednou," odpověděla Elizabeth.
"Ale…"
"Ale?"
John si povzdechl. "Víš, před odchodem na misi jsem se s Rodneym trochu chytli. Nebylo to nic vážného, ale když jsme byli na planetě, tak jsme se pohádali ještě víc." Mluvil potichu a rozvážně, jako kdyby se bál, že ho někdo uslyší.
"Řekl jsem mu něco, čeho lituju… Chtěl bych se mu omluvit."
"Nemusíš se bát, ještě se mu omluvíš."
"Kéž by…" řekl unaveně. Pak se postavil. "Jdu se trochu prospat. Kdyby se něco dělo, dej mi vědět," s tím odešel z ošetřovny.
Elizabeth si povzdechla a otočila se k spícímu pacientovi.
"Ahoj, Rodney…" začala tiše k němu tiše mluvit. "Tak, kdy se k nám vrátíš?" poznamenala s menším úšklebkem na rtech.
Ani nevěděla, na co čekala. Že se snad probere a okamžitě začne na všechny strany chrlit své rozumy, jak u něj bývalo zvykem? Bylo to právě naopak… Rodney stále spal a nejevil žádné známky toho, že by se měl probrat…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 mandy mandy | 2. října 2007 v 15:12 | Reagovat

úžasný,piš dál je to super,to stou rodnyho minulostí se mi líbí,jen piš!!!!!!!!!!!!

2 Anelea Anelea | Web | 5. října 2007 v 17:13 | Reagovat

No konečně! Já už ani nedoufala, že tu něco v blízké době přibude...Myslím, že tohle byla moc povedená kapitola, ta Rodneyho minulost byla celkem smutná, když se to tak vezme. Aspoň že mu tam Carson dělá společnost :D :D

3 Colleen Colleen | Web | 7. října 2007 v 12:11 | Reagovat

Víš, mám docela problém vyjádřit svoje myšlenky nad touhle kapitolou. Byla nádherná. Poté, co jsem viděla Doppelganger si Johna dokážu živě představit... málem mi dokonce vrhkly slzy do očí.

Rodneyho minulost byla pěkná vsuvka, i když to teda není nic originálního (myslím třeba to pozvání na ples), ale nevadí :) Já jen nesdílím ten všeobecný názor, že měl Rodney až tak špatné dětsví a dospívání, ale to je můj problém :D

Už se nemůžu dočkat další kapitoly :))

4 Colleen Colleen | Web | 7. října 2007 v 12:15 | Reagovat

ne, špatně jsem se vyjádřila... jsem si pak vybavila McKay&Mrs.Miller... myslela jsem špatný vztah s otcem a s rodiči všeobecně, jak se ve fanfiction dost často objevuje... ale možná jsem jen špatně informovaná :D

5 happy happy | 8. října 2007 v 20:41 | Reagovat

Díky za komentáře, holky...

Chystám už další kapitolu a pravděpodobně bude i poslední. Snad by se tady mohla objevit o víkendu.

Colleen: No, abych se ti přiznala Doppelganger jsem ještě neviděla, takže si bohužel nemůžu Johna vůbec představit. Ještě se mi nepodařilo stáhnout ani Adrift, takže vůbec na čtvrtou řadu se povídka vůbec nevztahuje.

Co se týče Rodneyho, vím, že nikde přímo neříká, že s rodiči neměl dobrý vztah. Ale prostě jsem chtěla Rodneyho popsat jako člověka, který má taky city (není to přeci jen bravurní vědec!)...

Jsem i tak ráda, že tuhle povídku čteš, ještě jednou - díky!

6 Colleen Colleen | Web | 9. října 2007 v 18:41 | Reagovat

Já ti to nezazlívám :)) Já jen měla nějakou rýpací náladu :D Už se těším na další kapitolu, i když bude poslední :( Ale mohla by pak být i další povídka *nadějně doufá* :))

7 Anelea Anelea | Web | 12. října 2007 v 17:59 | Reagovat

To by bylo moc brzy ukončit to po 4 kapitolách, aspoń tak 10 :D

8 happy happy | 13. října 2007 v 23:20 | Reagovat

Aneleo, ono to není nějaká super, extra záživná povídka. Byl to spíš takový chvilkový nápad, který jsem realizovala... Ale v hlavě se mi tvoří další a další nápady, takže by snad mohla přijít i nová povídka. ;o)

9 Colleen Colleen | Web | 14. října 2007 v 17:54 | Reagovat

Jupí!!! :)

Mně se kupodivu taky tvoří nápad, ale ještě nevím, jestli se mi povede zrealizovat... nemám teď na psaní moc čas:( A chybí mi to. Blbá matura.

{Doufám, že ti nevadí, že tu furt blábolím?}

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.