Zůstaň 4

19. října 2007 v 22:58 | happy |  Zůstaň
hlavní postavy: Rodney McKay, Carson Beckett, John Sheppard, Teyla Emmagan, Elizabeth Weirová, doktorka Kellerová...
popis: Všechny špatné vzpomínky bolí, ale opravdu je to konec? Tentokrát to není na celém týmu, ale jenom na něm...
A/N: Poslední kapitola. Od této povídky jsem moc neočekávala. Byla to spíš delší jednorázovka k zamyšlení. Přesto doufám, že se líbila.
Omluvte chyby... ;o)

"Rodney pojď, musíme se připravit, za chvíli jdeme na misi!" zavolala Teyla. Rodney ji však nevnímal a dál cosi psal do svého notebooku.
"Rodney?" zeptala se Teyla. On však neodpovídal a stále zuřivěji si něco zapisoval do počítače.
"Děje se něco?" přistoupila ještě blíž. Teprve teď si ji všimnul.
"Teylo, to jsi ty…" řekl poněkud otráveně a mírně přivřel notebook. Nechtěl, aby do něj kdokoli viděl.
"Je všechno v pořádku?"
"Jo. Proč by nemělo?" řekl a mírně se na ni usmál. Teyla však poznala, že je to úsměv z donucení.
"Jestli se necítíš dobře, můžeš tady zůstat. Není to nijak důležitá mise."
"Říkám, že je mi fajn!" zvolal hlasitě. "Promiň," omluvil se, když si uvědomil intenzitu svého hlasu. "Jen mám doma menší problémy."
"A nechceš si o tom promluvit?" vyptávala se.
"Ani ne, stejně bys to asi nepochopila…" dodal, zavřel počítač a vzal si svůj batoh.
"Ale umím dobře poslouchat," vlídně se na něj usmála.
"Věř mi, poslouchat o někom jako je můj otec, by tě hodně rychle omrzelo," dodal sklesle. "Pořád se mu něco nelíbí. Nikdy pro něj nebudu moc dobrý," začal povídat sám.
"Proč to říkáš? Každý rodič má rád své dítě," řekla povzbudivě.
"Trevor McKay je ale jiný případ. Vždycky dával přednost Jennie přede mnou a teď, když jsem to dotáhnul tak daleko, mu ani nic nemůžu říct," povzdechl si. "Myslí si, že je ze mě obyčejná troska, pracující někde v Rusku u eskymáků…" dodal otráveně.
Teyla mu položila ruku na rameno. "Určitě tě má moc rád," snažila se ho povzbudit.
"To si nemyslím!" vykřiknul zprudka. "Já už toho mám tady dost, Teylo!" V tu chvíli na něj dopadla tvrdá realita všeho kolem něj. Atlantis bylo úžasné místo, ale jednou si přál vypnout, vrátit se zpátky - domů.
"Jennie jsem naposledy viděl před rokem! Otec mi napíše jenom tehdy, aby mi všechno vyčetl! Matka se otce poslouchá na slovo, takže se bez jeho dovolení taky neozve! Chtěl bych aspoň týden žít zase normální život! Nejen se schovávat před Wraithy a Replikátory! Už mám života na Atlantis dost!" poslední větu vykřikl, jak nejvíc mohl.
Teyla ho překvapeně pozorovala. Rodney McKay byl poslední člověk, u kterého by odchod z Atlantis očekávala.
Unaveně si povzdechl. "Hoď to za hlavu, Teylo. Jako bys nic neslyšela," řekl unaveně a vyšel ze dveří. Šokovanou Athosianku nechal stát za sebou.
"Nechtěl jsem na ni křičet," řekl omluvným tónem Rodney,.
"Přesto jsi křičel," odvětil Carson.
Rodney sklopil zrak. Teyla byla poslední, na které si chtěl vybíjet svou zlost. Bohužel však nebyla první, ani poslední.
"Rodney, pohni si! Za minutu máme sraz u brány," ozval se Sheppard.
"Už jdu," zamumlal Rodney. Ještě hledal svůj tablet, který sebou nosil na každou misi, ale v pokoji ani kanceláři nebyl.
"Dělej!" křiknul na něj plukovník.
"Můžeš mi dát aspoň dvě minuty?" odvětil naštvaně Rodney.
John se na něj udiveně podíval. "Asi má špatnou náladu," pomyslel si.
"Je všechno v pořádku?"
"Mělo by snad být něco v nepořádku?" odvětil mrzutě Rodney a přitom pořád prohledával kancelář, jestli někde svůj tablet nenajde.
"Chováš se divně…"
"No a co!" vykřiknul zprudka. "Pan dokonalý snad nikdy neměl špatný den!" zakřičel a v obličeji nabíral rudou barvu. Sám nevěděl, proč byl tak rozzuřený ale všechen ten vztek, který se v něm za poslední dny nashromáždil, chtěl ven.
"Uklidni se, ano?" zkoušel to po dobrém John.
"Uklidni se ty," zamručel Rodney.
John se na něj šokovaně podíval. "Chováš se jak… jak-"
"Jak co?" ušklíbnul se Rodney.
"Jako arogantní a namyšlený vědec!" zvolal John.
"Jestli sis toho nevšimnul, tak sis toho arogantního a namyšleného vědce vybral do týmu!"
"Možná bych ho měl vyměnit!" zakřičel John a teprve potom si uvědomil sílu svých slov.
"Tak ho vyměň," odseknul Rodney, popadnul svůj tablet, který se mu konečně podařilo najít a zamířil pryč.
John se za ním udiveně díval. Rodney občas býval mrzutý, ale takové nálady u něj neznal.
"Proč mi to všechno ukazuješ? Mám se cítit snad ještě hůř, než mi bylo tenkrát?"
"To musíš vědět ty sám…" usmál se mírně Carson.
"Carsone, jsem mrtvý?" zeptal se zpříma Rodney. Carson neodpověděl, místo toho se zase usmál.
"Pamatuješ, co jsi mi řekl posledně?"
"Že s tebou nemůžu jít na ryby?" zkusil to Rodney.
"To ne. Když jsme se viděli úplně naposledy," na okamžik se odmlčel.
"Sbohem… Tenkrát jsi mi řekl sbohem," Carson se na něj zadíval. "Řekni mi, dokázal bys to říct i teď? Říct to těm všem lidem?"
"Ale proč ty vzpomínky?"
"Rodney spočítej, kolik jich bylo." Na okamžik se odmlčel "Čtyři," řekl, aniž by čekal na jeho odpověď. "Ale uvažoval si někdy nad tím, kolik bylo těch dobrých?" v tu chvíli se Rodneyho kancelář vytratila a nahradila ji změt vzpomínek. Nestihl se ani na jednu pořádně podívat. Neustále kolem něj probíhaly a on si sotva dokázal všimnout jen některých částí, přesto věděl, že jsou to jeho vzpomínky. Ty, které mu nikdo nevezme…
"Někdy přijdou dny, kdy se budeš cítit úplně na dně. Kdy si myslíš, že nikoho nemáš, že už není nikdo, o koho by ses mohl opřít…"
"Ale co když opravdu nejsou? Co když ti lidé neexistují?"
"Kdyby neexistovali, myslíš, že by tady byli oni?" zeptal se Carson a otočil se. Zase byli zpátky na Atlantis, tentokrát na ošetřovně. Tohle však nebyla žádná Rodneyho vzpomínka, to byla přítomnost a on mohl vidět sám sebe… I své přátele.
Byli tady všichni. John a Elizabeth netrpělivě vysedávali na židli, Ronon seděl na lehátku kousek od nich a ve dveřích postávala Teyla.
"Je to zvláštní," ozvala se z ničeho nic Elizabeth.
"Co?" vyptával se John, který odtrhnul pozornost od Rodneyho bledého obličeje.
"Že tam tak leží a my nic nemůžeme dělat. Jenom ho pozorovat," řekla unaveně.
"To si nemyslím," ozvala se Teyla. "Jsme tady s ním…"
John si povzdechl. "Myslíte, že nás slyší?"
"Zkus to a uvidíš," řekla Teyla.
John se na něj neurčitě podíval a potom se nad něj mírně nahnul. Nevěděl, co by měl očekávat, ale jak Teyla řekla, zkusit to může.
"Ahoj, Rodney…" začal rozvážně. "Jak se máš?" řekl a potom si uvědomil svou hloupou otázku. "To byla asi blbost, ptát se zrovna na tohle, co?"
"Rodney…" na okamžik se zarazil. "Moc nám tady všem chybíš. Měl by ses vrátit," ozvala se Elizabeth vedle Johna.
Chvíli Rodneyho napjatě pozoroval, jako by čekal, že se probere, ale on spal. Pořád dál…

"Ještě pořád si myslíš, že pro ně nic neznamenáš?" zeptal se Carson s mírným úsměvem na rtech. "Jestli jim řekneš sbohem, myslíš, že to bude dobře?"
Rodney se na něj neurčitě podíval. Co mu měl říct? Vůbec netušil. Teď už pochopil, proč všechny ty vzpomínky. Ty špatné, které si přál vymazat. Ty, kterého nejvíc ranily. Možná jemu někdo ublížil, ale on ublížil ještě víc, když křičel na své přátele. Na ty, kteří ho měli rádi a chtěli mu pomoct. Křičel a ublížil těm, na kterých mu nejvíc záleželo, těm kterým nechtěl říct sbohem, nikdy…

Doktorka Kellerová ještě naposledy zkontrolovala přístroje, poté si zapsala něco do karty.
"Jak je na tom, doktorko?" začala se vyptávat Weirová.
Kellerová se mírně usmála. "Už je na tom lépe. Radioaktivní záření naštěstí nemělo tak velký vliv, jak jsme si mysleli. Teď už je to všechno na něm," dodala.
"Jako obvykle, co?" ozvalo se z lůžka chraplavým hlasem. John se prudce otočil a když viděl Rodneyho, který pomalu otevíral oči, cítil, že mu ze srdce odpadl velký kus kamene.
"Rodney!" zvolal radostně. "Tobě to ale trvalo!" dodal s úsměvem.
Rodney se unaveně usmál. Ještě pořád byl hodně utahaný a cítil, že se mu víčka zase klíží únavou. Přesto však nechtěl usnout. Musel jim to říct…
"Díky moc… Díky moc, vám všem," dodal a mírně se na své přátele usmál. Šlo to ztěžka, přesto na tváři úsměv vyloudil.
"Za co děkuješ?"
"Za to, že jste tu zůstali…"
"Nemusíš děkovat. Přátele vždycky u sebe zůstanou!" dodal John a mírně se na něj usmál.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 mandy mandy | 20. října 2007 v 9:31 | Reagovat

krásaaaaaaaa,fakt hezký!!!§

2 Colleen Colleen | Web | 20. října 2007 v 11:06 | Reagovat

Krásná a trochu smutná kapitola.

Celá tahle povídka byla moc pěkná :))

3 blakous blakous | Web | 20. října 2007 v 18:49 | Reagovat

fakt hezký ,mrkni se prosím na můj blok

4 Anelea Anelea | Web | 22. října 2007 v 16:24 | Reagovat

páni, to je super...dá se říct, že to skončilo dobře, jsem moc ráda...nejvíc se mi líbila ta první část, kde byl Rodney na všechny naštvaný :))

5 hmmm hmmm | 23. října 2007 v 11:13 | Reagovat

Budeš psát ještě nějaký povídky,tuta se mi dost líbila

6 happy happy | 4. listopadu 2007 v 20:51 | Reagovat

Díky moc všem, další kapitolovku už chystám, ale ještě si budete muset počkat. Děkuji za komentáře! ;o)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.