2. kapitola - Na dosah

16. prosince 2007 v 13:16 | happy |  Za hranicí pravdy
Druhá kapitola

hlavní postavy: Rodney McKay, John Sheppard, Elizabeth Weirová, Jennifer Kellerová, Radek Zelenka...
popis: Město se otřásá v základech - a to doslova. Všude vládne pozdvižení, hledá se viník. Proč Rodney není k zastižení?
A/N: Trvalo mi to déle, než jsem čekala. Tentokrát mě zradila moderní technika. Počítač byl delší dobu mimo provoz, ale snad už to příště nebude trvat tak dlouho. Ale nic neslibuju!
Velké díky patří Anelee za beta-read! Děkuji!

Chodby zely prázdnotou. Byla hluboká noc a většina obyvatel města už dávno spala. Ne však všichni…
Stín se plížil temnými kouty chodeb co nejdál z dosahu kamer. I když kamery v této sekci nikdy nebyly, kvůli opatřením posledních dob se teď nacházely skoro všude. Opatrně proklouzl dveřmi do další místnosti. Na okamžik se zastavil…Byl si jistý, že něco zaslechl, ale nic se nedělo, proto pokračoval dál.
U dveří vedoucí do místnosti se ZPM stáli dva ozbrojení muži. Oba bedlivě pozorovali své okolí a zbraně měli u sebe. Než je však stihli použít, tvrdě dopadli na zem. Byli v bezvědomí… Neznámý stín proklouzl do místnosti.
Rodney ihned napojil svůj počítač na řídící systémy. Chvíli se na tmavé obrazovce nic nedělo, ale nakonec se dostal tam, kam chtěl.
Okamžik na to na obrazovce naskočil program, který potřeboval.
"Doktorko Weirová!" ozval se Radek od svého počítače. Právě byla v jeho laboratoři, on ještě stále pracoval na změnách přístupových kódů do hlavního řídícího systému města.
"Co se děje?"
"Je to tady zase… Někdo se na nám nabourává do systému."
Elizabeth na nic nečekala. "Bezpečnostní tým nechť se okamžitě hlásí do místnosti se ZPM, máme tady další nepovolený vstup!"
"Jsme na cestě," ozval se do vysílačky hlas plukovníka Shepparda.
"A sakra…" zaklel tiše Radek, přesto ho Elizabeth slyšela.
"Co se děje?" zeptala se.
"Radši řekněte plukovníku Sheppardovi, ať si pospíší…"
"Ale proč?"
"Podařilo se mu nabourat do systému. Právě zapíná inerciální tlumiče…"
"Ale k čemu?" Elizabeth se zarazila, okamžitě jí to došlo.
"Johne, radši si pospěšte. Máme nepříjemný pocit, že víme, co chce udělat," řekla a znepokojeně se podívala na Radka.
Spokojeně se usmál při pohledu na monitor. Dnes se mu konečně podařilo vytvořit program, který mu pomohl se dostat do systému snadněji než dříve. Pozorně kontroloval i kamery, které v této sekci byly skoro na každém rohu. Věděl, že si pro něj přijdou. Musí tomu však zabránit dřív než se mu podaří zmizet...
"Už tam skoro budeme," ozvala se Teyla do vysílačky, která se s týmem mariňáků blížila do místnosti se ZPM z druhé strany. Chybělo jim několik málo metrů, ale dveře, které měly být otevřené, se z ničeho nic zavřely. Nic se nedělo. Nejevily sebemenší známku toho, že by se měly opět otevřít…
"Radku, máme tady problém…" začala, ale Radek ji přerušil. "Ano, vidím. Bohužel se mu podařilo dostat do bezpečnostních systémů. Vydržte, zkusím to prolomit," dodal.
Elizabeth se znepokojeně dívala na obrazovku před sebou. Vůbec ji však nevnímala. Hlavou se ji honila spousta dalších věcí, které však měly jednoho jmenovatele - Rodneyho. Je to opravdu on? Zase se nehlásil do vysílačky, i hlídka, kterou pro něj poslali do pokoje, ho tam nenašla. Kde mohl být? Jen doufala, že ne uprostřed problému, který je nebezpečný pro všechny na Atlantis.
Radek se tvářil čím dál víc naštvaněji. Vypadalo to, že se mu nedaří prolomit bezpečnostní kód.
"Radku?" zeptala se Elizabeth opatrně. Věděla, že tlačit na vědce je někdy dobrá věc, i když pak musíte poslouchat jeho nepříjemné řeči.
"Nedaří se mi to… Navíc se mu podařilo dostat do primárních řídících systémů. Už ovládá skoro celé město!" zvolal zoufale, ale přesto se nevzdával.
Město se začalo otřásat. To znamenalo jedno. Pomalu se začalo připravovat ke svému letu…
Rodney byl spokojený. Na obrazovce sledoval Teylu a její tým, jak se snaží dostat přes uzavřené dveře. Nejdřív čekali, potom zkoušeli i hrubou sílu, ale nic se nedařilo. Musel se usmát nad svou dokonalostí. Dál v klidu pracoval, věděl, že ho už teď nikdo nebude rušit. Ale neuvědomil si, že nikdo není dokonalý… Ani on.
"Pomalu dej ruce nahoru," ozvalo se za jeho zády.

John tomu pořád nedokázal uvěřit. Doufal, že je tohle jenom hloupý sen, ze kterého se brzy probudí. Ale on vůbec neprobouzel a tím pádem si začal uvědomovat, že tohle je krutá realita. Člověk, kterého čtyři roky považoval za přítele, se snažil sabotovat Atlantis a odletět s městem neznámo kam.
"Teď se pomalu otoč," řekl. Chvíli se nic nedělo, ale poté se přeci jen Rodney otočil. Na tváři mu hrál škodolibý úsměv. John u něj takový nikdy neviděl. Ten člověk, na kterého se díval, byl to opravdu Rodney McKay?
Jeden z mariňáků přišel blíž k Rodneymu, připravený ho spoutat. Tohoto okamžiku Rodney ihned využil. Během sekundy se mu totiž podařilo odzbrojit mariňáka spolu s dalšími dvěmi osobami, včetně Shepparda. Celá akce trvala několik málo sekund a ani jeden z vojáků neměl šanci se bránit.
Rodney se vrhnul k počítači, ale tělem mu projelo nepříjemné mrazení. Otočil se.
Mířil na něj Ronon…Když viděl, že první výstřel Rodneymu nic neudělal, vystřelil znova… Ten teprve po třetí ráně padnul k zemi.
***
Pomalu rozlepil své unavené oči. Pořádně ho bolela hlava.
"Jak se cítíte?" zeptala se doktorka Kellerová vedle jeho postele.
"Jako po kocovině…" odpověděl.
"Ani se vám nedivím, dostal jste pořádnou ránu."
"Už je ti lépe?" zeptala se Teyla, která právě přišla s Rononem.
"Bolí mě hlava, ale už je to lepší…" na chvíli se zarazil. "Co se vlastně stalo?"
Teyla se podívala na Ronona, než odpověděla.
"Teylo, tak co se stalo?"
"Víš, Johne…" šlo na ní vidět, že váží svá slova. "To Rodney… Přemohl vás."
John ji překvapeně pozoroval. "Moment…" chvíli si přemítal její slova v hlavě. "Vím, že jsem na něj mířil. Dost zvláštně mě pozoroval a pak…" snažil si vzpomenout, ale nešlo to. "Pak si pamatuju už jenom ošetřovnu."
"Taky nechápeme, jak se to mohlo podařit zrovna jemu," řekla zamyšleně.
"A co se nakonec stalo? Dostali jste ho?"
Ronon se mírně zachmuřil. "Musel jsem ho střelit třikrát, než se složil k zemi."
John se na něj udiveně podíval. "Seš si jistý?"
Rononův upřený pohled mu k odpovědi stačil.
Elizabeth pozorně sledovala Rodneyho. Ten byl zavřený na izolaci. Zrovna u něj byla doktorka Kellerová, která kontrolovala jeho životní funkce. Už to byly tři hodiny, co ho Ronon zasáhnul omračovací pistolí, ale on byl stále v bezvědomí.
"Jak to s ním vypadá?" ozvalo se za ní.
"Johne, už vás pustili?" Bylo jí jasné, že ne. Ale radši se s ním nebude přít, kdo má pravdu.
John se mírně zašklebil, ale nic neodpověděl.
"Ještě se stále neprobral?" vyptávala se Teyla.
"Ne. Doktorka Kellerová ještě dělá několik testů, aby zjistila, proč se stále neprobírá…"
"Já to nechápu. Proč by chtěl Rodney odletět s městem?" zeptala se Teyla a všechny přítomné projela nechápavým pohledem. Nikdo ji však nedokázal odpovědět.
"Taky to nechápu, je možné, že má nějaké problémy, třeba ho vydírají," začala s hypotézami Elizabeth.
"To si nemyslím," ozval se John, který upřeně pozoroval spícího Rodneyho. "Kdyby jste viděli ten jeho pohled, když jsem na něj mířil. Jako kdyby to nebyl Rodney," řekl tiše. Tolik si přál, aby to nebyla pravda.
"Doktorko Weirová," ozvala se Kellerová do vysílačky.
"Ano?"
"Myslím, že bude vhodné, aby jste zdvojnásobila hlídky u dveří," řekla zaraženě.
"Ale proč?"
"Hned vám to vysvětlím, jdu za vámi."
Elizabeth neměla důvod nevěřit jí, proto ihned poslala další hlídku na pomoc.

"Co se děje, doktorko?" vypálil na ni okamžitě Sheppard.
Kellerová si povzdechla. "To by mě taky zajímalo," řekla si spíše pro sebe. Pak pokračovala dál, "jak jistě víte, člověk nedokáže plně využívat svou mozkovou kapacitu."
"Ano, pokud vím, literatura uvádí, že využíváme něco kolem šesti procent kapacity mozku," odpověděla Weirová.
"Správně," řekla a přešla k monitoru. "A tohle je mozek doktorka McKaye," dodala, když jej zapnula. "Právě využívá 64 % kapacity svého mozku."
"Ale…" povzdechla si Teyla. "To už tady jednou bylo. Tenkrát, když se Rodney málem povznesl."
"Ano, vím o tom…Ale tohle je rozdílné. Tenkrát kapacita mozku doktora McKaye rostla za hodinu o skoro sedm procent. Ale od té doby, co je tady, je jeho kapacita na pořád stejné úrovni."
Všichni upřeně pozorovali Rodneyho. Co má tohle znamenat? Ani jeden na to nedokázal najít odpověď.
"Co si o tom myslíte, doktorko?" vzpamatovala se jako první Elizabeth.
"Jsou tady dvě možnosti. Buď došlo opět k nějaké nehodě, kdy se mozek doktora McKay zase povznesl, což bych při jeho schopnosti přitahovat problémy, nevyloučila a nebo…" na okamžik se zarazila.
"A nebo?" otočil se na ni John.
"A nebo se právě teď nemusíme dívat na pravého Rodneyho McKaye…" dodala zamračeně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Anelea Anelea | E-mail | Web | 16. prosince 2007 v 17:43 | Reagovat

suprová kapitola, fakt se těším na další :))

2 blakous blakous | 17. prosince 2007 v 8:26 | Reagovat

piš dál prosím

3 happy happy | 17. prosince 2007 v 18:26 | Reagovat

Díkes, Aneleo...

to blakous: určitě budu! ;o)

4 Colleen Colleen | Web | 31. prosince 2007 v 13:13 | Reagovat

Chudák Rodney. Kde je mu konec? Předpokládám, že tohle asi není pravý McKay... pěkná kapitola. Už se těším na další :))

5 WWerulin WWerulin | Web | 1. ledna 2008 v 23:57 | Reagovat

Dlouho jsem tu nebyla a čekalo na mě parádní překvapení :D Ta povídka se ti opravdu povedla, zajímá mě, co to s tím Meredithem je :D Že by nanity? Hm.. jsem zvědavá jak z toho vybruslíš, protože pro mě bývají tyhle vědecký vysvětlení strašně obtížný :)

6 happy happy | 3. ledna 2008 v 22:01 | Reagovat

Díky holky... Komentáře vždycky potěší.

A co je s Rodneym? To se nechte překvapit. Nikdy nic neříkám dopředu. Kapitola už je skoro napsaná, tak to snad budete vědět brzy. ;o)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.