Neptej se...

24. února 2008 v 10:49 | happy |  Neptej se
název: Neptej se
hlavní postavy: neprozradím, ale jsou jen dvě
popis: Ztratit někoho z rodiny bolí. On dnes jednoho ztratil a bude si to vyčítat do konce svého života... Psáno pod vlivem několika skleniček červeného vína a písničkou od Jam & Spoon feat Rea - Set me free.

Stál u zábradlí a pozoroval rozbouřenou hladinu oceánu pod sebou. Nebe bylo zatažené a prudce foukalo. Byla zima. Jako kdyby se jeho nálada odrážela na nepěkném počasí.
Chtěl být sám… Musel být sám a vyrovnat se s tím. Nikdo mu nedokázal pomoct. Každý si tím musí projít sám. Možná nemusí, ale on to tak chtěl. Odháněl od sebe lidi, dokud si nebyl jistý, že to zvládne sám.
"Nikdo to sám nezvládne," ozval se tichý hlas za ním.
"Ale já musím," odvětil tiše.
"Nezvládneš to, potřebuješ přátele."
"Přátele," usmál se trpce a zrak měl neustále stočený na hladinu. "Koho mám? Všichni jsou pryč, teď i ty," řekl a teprve teď se otočil.
"Musel si odejít i ty?"
"Ty víš, že musel. Nešlo to jinak…"
"To já tam měl zůstat."
"To neříkej, zůstal jsem tam já. A tak to taky mělo být."
"Ale proč?"
"Proč? Pokaždé si vyberou někoho, koho nechceš ztratit."
Na chvíli se mezi nimi neslo rozpačité ticho. Opět se otočil svůj zrak k rozbouřené hladině moře. On se postavil vedle něj a pozoroval ji taky. V tichosti.
"Když odešel Carson, cítil jsem, že odešel i kus Atlantis. Dokázal jsem se s tím srovnat, ale když odešla Elizabeth, bylo to ještě horší. Nemyslel jsem si, že mi tak někdo bude chybět. Už jsem ztratil spousty lidí, ale ne takhle… Je to zvláštní pocit."
"Tomu se říká bolest."
Otočil se na něj se slzami v očích. "Ale…"
"Neptej se proč. Víš, že ti neodpovím."
"Možná bys mohl. Tys tam neměl zůstat."
"Nemůžeš si to vyčítat do konce života."
"Ale můžu. Nechal jsem tě tam."
"Protože jsem ti to řekl. Kdyby ses pro mě vrátil, zemřel bys i ty. Navíc, takovou smrt jsem si vždycky přál…"
"Nelži…" řekl a oba se mírně usmáli.
"Proč si tady?"
"Přemýšlím. Vždyť to víš, tak nevím, proč se ptáš."
"Ne… Není to přemýšlením. Je to kvůli výčitkám, že?"
Povzdechl si. "Máš pravdu. Vždycky si ji musel mít."
"Takový jsem… Tedy byl jsem."
"Ne, pořád si. Takového si tě prostě budu pamatovat."
Pousmál se. "Jednou se určitě zase potkáme. Uvidíš. Ale teď mě musíš nechat jít."
"Já?"
"Ty…"
"Ale jak?"
"Vidíš, zase se ptáš… Prostě to udělej."
"Ale…"
"Neptej se. Znáš odpověď."
Na chvíli se zamyslel. "Musím odpustit. Tobě…"
"Špatná odpověď," odvětil okamžitě. "Musíš odpustit hlavně sám sobě. Výčitkami nic nezměníš, jen zvětšíš svou bolest."
Povzdechl si a přivřel oči. Hlavou se mu začalo míhat nespočet obrazů, které moc nevnímal. Jen na některé se dokázal soustředit. Hlavně na ty, kdy byli spolu. Smáli se, bavili se, bojovali… Ale hlavně se nebáli a nic si nevyčítali. Stáli si bok po boku a dokázali nemožné. Dokázali obelstít i smrt. Ale jednou se to nepodařilo a jeden z nich musel zůstat sám.
"Máš přátele, nikdy nebudeš sám."
"Ale ten nejlepší odešel."
"Jednou se s ním zase potkáš," řekl s úsměvem. Zase bylo ticho. "Je čas," promluvil znovu.
"Já vím. A ty víš, že na tebe nikdy nezapomenu."
Mírně se pousmál. "Já vím," řekl. "Sbohem…" promluvil tiše a naposledy se usmál.
Povzdechnul si. Mírně si upravil kravatu a vstoupil dovnitř. Všude stáli lidé, kteří čekali na něj…

"Rodina je to nejdůležitější v životě. Za několik let na Atlantis nás spojilo nejen přátelství, ale i rodinné pouto. Jeden pro druhého jsme byli a stále jsme to nejcennější, proto bolí, když o jednu tu cennost přijdeme.
Člověk, se kterým se dnes loučíme, byl součástí té velké rodiny. I když nám občas lezl na nervy a to opravdu hodně, byl v té rodině a my ho z ní nikdy nevymažeme. Pořád nám totiž zůstane tady," řekl a významně přitom poklepal na místa, kde bylo jeho srdce.
"Ztratili jsme už mnoho lidí a každý z nás tam zůstane, ale tak jako každé ráno vysvitne Slunce, tak dny pokračují dál. A my také musíme dál žít. Naše těla jednou možná budou stará a budou zapomínat, ale nikdy nebudeme zapomínat na ty, kteří byli součástí rodiny a které jsme měli rádi," na okamžik se zarazil a podíval se na rakev vedle sebe.
"Musíme je sice nechat odejít někam, kam za nimi nemůžeme, ale kdo ví, jednou je třeba zase uvidíme… Oni odejdou, ale mi nikdy nezapomene. Nezapomeneme ani na tebe, Rodney."
John se ještě naposledy podíval na rakev a odstoupil. "Nikdy," dodal tiše.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Anelea Anelea | E-mail | Web | 25. února 2008 v 17:29 | Reagovat

Nejdříve jsem byla zmatená ale taky zvědavá, o kom to je. Odhadovala jsem, že zemřel John a Rodney truchlí, ale nakonec to bylo naopak. No ale i tak dobrý, sice se mi nezdá, že by tam John Rodneyho opustil, protože mu to Rodney řekl - jak tam zmiňují. Já mám prostě pocit, že by John klidně porušil rozkazy, než aby přítele nechal zemřít. Ale i tak se mi to moc líbí :)

2 happy happy | 25. února 2008 v 19:45 | Reagovat

To měl být účel zmatenosti... :D Ne, já jsem původně nechtěla vůbec jmenovat o koho jde, ale pak jsem to nechala tak nějak.

Co se týče toho, že ho tam nechal. Prostě se to stalo - musel tam zůstat. Ale proč nebo co se dělo, to si musíš domyslet sama. Kdo ví, třeba jednou napíšu takové něco co se dělo předtím... ;)

Je to prostě sepsaný chvilkový nápad, který nemá nějakou hloubku, ale i tak moc díky za komentář.

Btw, posílala jsem ti e-mail, tak potom na něj mrkni. :D

3 Anelea Anelea | 26. února 2008 v 8:42 | Reagovat

Už jsem ho četla, posílala jsem ti odpověď a tentokrát i s opravenou kapitolou :D :D :D

4 Colleen Colleen | Web | 28. února 2008 v 16:34 | Reagovat

I já si teda myslela, že jde o opak :) Už i ze způsobu řeči a okolností kolem, ale... Já na začátku myslela, že se jedná o Rodneyho a Carsona, takže nemám co moc říkat :D

Ale líbilo se mi to. Jsem ráda, že jsi zase něco napsala ;)

5 happy happy | 28. února 2008 v 16:52 | Reagovat

Díky...

Já jsem původně zvažovala, že bych to napsala bez posledního odstavce, aby si každý domyslel svůj závěr, ale nakonec mi to nedalo. Já to psala hned od začátku jako rozhovor Johna a Rodneyho, měla jsem nejspíš nějaký sentimentální večer. ;o)

6 Colleen Colleen | Web | 28. února 2008 v 17:13 | Reagovat

A já jsem ráda, že je to takový... každý si v tom může najít, co chce :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.